Moje nové kolo
Koupila jsem si kolo
Konečně jsem vstala z mrtvých a tak nastal čas poohlédnout se již po nějakém stylovém jízdním kole, z jehož sedla bych poznala všechna zákoutí Lublaně i jejího blízkého okolí. K tomu mě mimo jiné dokopala i česká kolegyně, která si kolo právě tento týden koupila. Podívala jsem se tedy znovu do brožurky pro Erasmáky, kde že se nacházejí obchody nabízející zánovní kola z druhé ruky. A právě zde jsem objevila informaci o nedělním trhu, po dnešku mu říkejme "bleší trh". O jeho existenci jsem však neslyšela poprvé. Několik Čechů se ho již před pár týdny vydalo neúspěšně hledat.
Ráno začalo tradičně zvesela, když se mi nějakým nedopatřením podařilo (nejspíš omylem v noci) zamáčknout nařízený budík a zaspala jsem. Nedělní intervaly městské dopravy jsou též velmi přívětivé (20 minut) :-). Když jsem v centru nastupovala do speciální linky č. 1S (linka č. 1, která je v neděli prodloužena po dobu konání trhu až do zastávky Nedeljski sejm), netušila jsem, jaké překvapení mě čeká v jeho útrobách. První myšlenka, která mi prolétla hlavou, byla, že jsem nastoupila do autobusu převážejícího ukrajinské dělníky na stavbu či ubytovnu. Na vkusně a stylově oblečené obyvatele hlavního města byl tohle celkem šok. Dost dlouho jsem pak přemýšlela, zda jsem se spletla já nebo oni.
Na konečné autobusu jsem šla samozřejmě s davem a tržnici jsem tak bez problémů našla. I když nejdříve pouze desítky (možná stovky) ojetých automobilů na prodej, mezi kterými korzovali další "Ukrajinci" a já měla stále větší pocit, že jsem se z Lublaně přestěhovala více na jihovýchod do srdce Balkánu mezi překupníky a lidi pochybné existence. Pomalu mě v té záplavě aut opouštěla naděje, že tu nějaká jízdní kola objevím. Avšak nakonec jsem si všimla jakéhosi oploceného prostoru, který přesně odpovídat popisu v brožurce včetně placení vstupu.
Uvnitř na mě čekalo něco nevídaného, stánky s použitým oblečením, televizory, mobilními telefony, počítači a jejich součástmi, kuchyňskými potřebami, venku na štěrku byly rozprostřeny plachty, na kterých byly nabízeny blatníky, reflektory do aut, zpětná zrcátka, kolečkové brusle, pouzdra na brýle, zahradní technika, plyšové hračky... prostě vše, co už se jednomu nehodilo, ale jinému by ještě mohlo. A v této změti všeho možného (častěji spíše nemožného) bylo i pár kousků kol. Pečlivě jsem si všechno obešla a protože jsem měla celkem přesnou představu, co bych si ráda odnesla, resp. odvezla, jsem si jedno vyhlédla a optala se na cenu. „30 eur a 5 za zámek“. Neuvěřitelné! Měla jsem vážně radost, kolo kolem této částky jsem zamýšlela si koupit (zatím jsem slyšela jen o cenách neklesajících pod 50 eur).
Bylo rozhodnuto, stačilo jen nasednout na kolo a vyrazit z takřka předměstí zpět do centra města. Naštěstí jsem cestou v autobuse sem dávala pečlivě pozor, kudy jedeme, takže to nebylo zas tak náročné, tedy vlastně … jak se to vezme, z jihozápadního okraje jsem se projela ještě do bazénu, který je v jihovýchodní části města, zaplavala si a pak jela na sever na koleje.