Slovinsko - informace o zemi (před rekonstrukcí)

21. - 26. 3. 2008

Konečně za mnou dorazila první návštěva a rovnou velmi příjemná. Počet jejích členů se sice snižoval a počasí nepřálo (paní Zima se rozhodla naposledy ukázat svou sílu), ale jsem ráda, že i přesto tato výprava na jih dorazila. Myslím, že tu na těch pár řádcích nedokáži vyjádřit všechnu svou radost, nadšení a štěstí z uplynulých dní prožitých s vámi dvěma, resp. čtyřmi. Moc Vám za tyto dny děkuji, vrátili jste mi naději, že ještě v životě ledacos zvládnu.

Příjezd mých přátel byl původně plánován na pozdní páteční večer, bohužel se nakonec kvůli nepříznivému počasí v Rakousku a nutnosti nasazovat sněhové řetězy přesunul do brzkých sobotních ranních hodin. Sobota se tak změnila spíše ve vyspávací a dospávací den, během kterého tak bláznivě chumelilo, že nešlo vyrazit ani na prohlídku města, ani na výlet. Skončili jsme tak v bytě u známých bývalé Erasmačky u stolu s pravými italskými lasagnemi, slovinským vínem, českým pivem a tvarohovými buchtami.

Na druhý den vzhledem ke spoustě nového sněhu a i nadále nepříznivé předpovědi bylo naplánováno lyžování na Krvavci v Kamnišsko-savojských Alpách. Lyžování pro mě bylo velkou výzvou, jelikož v únoru jsem se vzdala naděje, že bych snad ještě tuto zimu viděla lyže a zasněžené vrcholky slovinských hor zblízka. Dost dlouho ve mně sváděly souboj obě mé já: introvertní, které mělo obavy o mé zdraví spojené s velkou únavou z několikadenního nevyspání, a extrovertní, které chtělo konečně něco zažít a hory byly výbornou příležitostí. Nakonec jsem se rozhodla, že to aspoň zkusím, že případně vyhodím spoustu peněz a lyže zase vrátím.

Ani pořádně nevím, jak se to stalo, ale stála jsem na kopci s lyžemi na nohou, dívala se na tu nádheru pod sebou i kolem sebe (byli jsme nad mraky, ze kterých sem tam vykoukl jiný skalnatý zasněžený vrchol) a nevěřila vlastním očím.

Rozhodla jsem se sjet nejdříve  modrou sjezdovku. Měla jsem totiž obavy, že se téměř okamžitě vysekám, protože na lyžích jsem stála v životě všehovšudy 14 dní (dva lyžařské kurzy na ZŠ a SŠ a dva dny na kopci v Němčičkách na jižní Moravě). Když jsem zjistila, že hned tak nespadnu, nemusím se bát ostatních lyžařů (svahy byly téměř prázdné) a zádům lyžování nevadí, začala jsem si to fakt užívat. Utekla jsem z modré sjezdovky, protože už byla příliš lehká a nudná a sjela většinu červených, zamilovala jsem se do rychlosti a začala trochu riskovat zkracováním dráhy a obloučků. Úplně jsem ten den lyžování propadla, měla jsem pocit, jak kdybych to všechno měla zažít naposled a všechny pocity si navždy uchovat v paměti. Vůbec se mi nechtělo svah opouštět a vracet zpět do půjčovny lyže. Nejraději bych tam nejspíš byla do úplného fyzického vyčerpání. Těsně před odjezdem jsem se ještě nechala ukecat ke sjezdu černé sjezdovky a to byla ta nejkrásnější a zároveň nejbláznivější jízda.

K večeru jsme všichni padli únavou a už z něho nic nebylo. Ráno však bylo pro náročnější poté, co se na jejich tělesné schránce projevilo včerejší lyžování. A já nic! Teda po pravdě trochu mě bolela stehna, ale až večer a chvilku. Jinak se mi podařilo pěkně do červena spálit si nos a trochu tváře v té vysoké nadmořské výšce, kde bylo věčně pod mrakem, mlha nebo hustě sněžilo a sluníčko vylezlo jen na chvilku.

Na Velikonoční pondělí jsme vyrazili na výlet na Cerknišké jezero. Jedná se o unikátní krasovou pánev, tzv. polje (prostor nad krasovou jeskyní), která je odvodňována několika ponornými toky. Během tání sněhu a deštivých období dutiny pod zemí nestačí pojmout velké množství vody a zaplavené polje se promění v Cerknišké jezero. Během období sucha se zde pase dobytek. Měli jsme štěstí, že jsme jezero navštívili v době jeho téměř maximální velikosti. Krátce po vystoupení z auta došlo k první sněhové bitvě (viz fotky), protože sněhu kolem jezera bylo po několikadenním sněžení opravdu mnoho a někteří z nás prostě tomuto pokušení neodolali. Prošli jsme se kousek kolem břehu a o pár set metrů dál postavili společně sněhuláka a nezapomněli jsme se u něho všichni vyfotit. Dali jsme si svačinu a vyrazili do neznáma podle nepřesných informací v turistickém průvodci.

Ten uváděl, že se před obcí Lož má nacházet jeskyně Križna jama. Informační tabule o odbočce k jeskyni se před námi zjevila hned za prudkou zatáčkou a zde také ihned byla ona odbočka. Avšak cesta k jeskyni byla zcela zapadaná sněhem a ke krajnici byly nahrnuty další závěje ze silnice. Chvíli jsme se tak dohadovali, zda tam skutečně vedla cesta k jeskyni.

Pokračovali jsme tedy alespoň k dalšímu bodu v průvodci k hradu Snežnik u obce Kozarišče, kde mělo být, myslím, muzeum zbraní. Bohužel měli kvůli opravám zavřeno a tak jsme se koulovali znovu, ale tentokrát již všichni dohromady. Poté jsme se vydali na zpáteční cestu.

K večeři jsme si dali palačinky a já spokojeně na pár minut usnula (prý jsem vypadala jako lachtan). Před desátou večer jsem byla nemilosrdně probuzena a vyrazili jsme do Parlament Pubu na Erasmus party. Bylo to však slabé a moc lidí se tam ten večer neukázalo. Někdy kolem třetí jsme se vraceli na kolej taxíkem.

Ráno proběhlo v mírně hektickém duchu, zabalit všechny věcí (zimní, přebytečné a tudíž nepotřebné, vína, dvě potice = makový a ořechový závin, pršut a tátovi piva), uklidit, pro velký včerejší úspěch připravit ještě druhou várku palačinek na cestu, naskládat vše do auta a mohli jsme vyrazit.

Vzhledem k mému zdravotnímu stavu se nebylo čemu divit, že se na mě cestou domů projevily první skutečné známky únavy z vícedenního nedostatečného spánku (zvláště když jsem musela některé chrápající lidi budit, aby přestali a na jejich vlastní žádost na ně uprostřed noci střílet) a byla jsem úplně mimo a neschopná jakékoliv intelektuálnější komunikace.

Náčelník výpravy s bohatými zkušenostmi na trase Brno-Lublaň a zpět měl cestu perfektně naplánovanou a časově odhadnutou, takže jsme v Brně u Grandu byli přesně patnáct minut před odjezdem posledního autobusového spoje do Prahy. Tam už na mě čekala sestra, se kterou jsme si zasprintovaly k přijíždějícímu autobusu MHD a pak už jsme mohly jít v klidu spát.

Ráno jsem se konečně vydala k úplnému cíli své cesty, kde na mě po několik dní čekalo tolik nejrůznějších dobrot, že jsem zpět přibrala vše, co jsem během února ztratila.